Články pouze od jednoho autora pod unikátním kódem "g2m"
† 10. 12. 2009 | kód autora:
g2MPro zájemce o detaily - kompletní curriculum vitae :)
JMÉNO: Jakub Zahradníček
DATUM NAROZENÍ: 20. 02. 1981
NÁRODNOST: česká
RODINNÝ STAV: svobodný
VZDĚLÁNÍ
2004 - Pražská fotografická škola, roční přípravné studium
1999 – 2003 - Univerzita Karlova v Praze, Fakulta sociálních věd, Institut komunikačních studií a žurnalistiky, obor Žurnalistika (TV specializace), titul Bc.
1995 – 1999 - Gymnázium Vídeňská, Brno, obor všeobecný
PRAXE
2008 novinář na volné noze
články do českých tištěných a internetových médií
spolupráce s keňskou TV zpravodajskou agenturou A24 MEDIA
mediální koordinátor Ambasády ČR v Nairobi
lektor na keňské novinářské škole Mo Amin Foundation
2007 – 2008 REAL TV
Autor televizních reportáží vyráběných pro TV Prima (pořad Top Ten)
kontaktní osoba: Petr Lesák, jednatel
2006 – 2008 CAStm
Lektor mediálních tréninků
kontaktí osoba: Jana Kasalová, ředitelka
2003 – 2008 rádio IMPULS
Nejprve jako redaktor/reportér, poté součást ranní show s vlastním pořadem "Zuřivý reportér" – jakákoliv témata, reportáže z Česka i zahraničí (Čína, Thajsko, Mexiko, Řecko, Itálie, Belgie, Holandsko, Německo, Maďarsko, Slovensko)
kontaktní osoba: Jiří Koerber, programový ředitel
01/2000 – 05/2003 NetCentrum – internetový portál Centrum.cz
účast na projektu vývoje zpravodajského portálu, redaktor zpravodajství, následně šéfredaktor portálové sekce Zábava
04/2000 – 11/2000 Computer Press Media, měsíčník e-biz
externí autor – rozhovory s osobnostmi české internetové a finanční scény
11/1999 – 05/2001 Computer Press Media, internetový magazín Pauza.cz
redaktor – rozhovory, aktuální komentáře, reportáže
JAZYKY
čeština, angličtina, němčina – mírně pokročilý
ZNALOSTI
Programy: MS Office, Sony Sound Forge, Sony Vegas, Zoner Photo Studio
Velmi dobrá orientace v oblasti internetu
Řidičský průkaz skupiny B
Fotografická a kameramanská praxe
ZÁJMY
cestování, fotografie, sport – mezinárodní reprezentace ve freestyle frisbee, dokumentární a reportážní knihy a filmy, světová kuchyně
† 10. 12. 2009 | kód autora:
g2Mmagazín TRAVEL DIGEST (www.traveldigest.cz) Cestovatel a fotograf Jirka Kolbaba je ztělesněný optimismus. Když se rozmluví, což mu nedělá žádný problém, tryská z něj pozitivní energie proudem. Používá adjektiva jako krásný, úžasný, pozitivný, neskutečný, skvělý. Někomu může připadat jako naivní snílek plující si světem na růžovém obláčku. Především je to ale člověk, který si to, co dělá, umí stoprocentně vychutnat a užít. A po chvíli se přistihnete, že vás do svého nezlomného nadšení dokonale strhnul s sebou.
Kolik času strávíš každý rok na cestách?
Je to většinou šest až devět měsíců v roce a stále mne to tak naplňuje, že jsem těch posledních patnáct let vlastně v neustálé eufórii. I když na druhou stranu se může zdát můj život z jistého úhlu pohledu dost nezodpovědný, protože doposud nedisponuji žádnými okázalými hmotnými statky, ačkoliv mi je přes padesát.
Pro začátek svého života "on the road” jsi měl slušné zázemí právě v penězích z podnikání. Může se stát profesionálním cestovatelem někdo, kdo žádné peníze nemá?
Myslím, že existují dvě cesty. Ta jedna vede vyloženě skrze peníze, protože pokud někdo může nadneseně řečeno mávat zlatou kartou, může si dnes také dovolit neuvěřitelné cestovatelské projekty. Ovšem cestování je hlavně v srdci, duši, myšlence a nápadu a v tahu a branku, jak se u nás říká. O penězích to není zdaleka tolik, jak si mnoho lidí myslí. Ani o bůhvíjaké znalosti cizích jazyků. Znám mnoho českých cestovatelů, kteří mají průměrný plat, neumí poskládat kloudnou anglickou větu a viděli půl světa. A mám zato, že s malým rozpočtem si cizí zemi užijete mnohem intenzivněji, protože se pohybujete mezi domorodci, nikoliv v uzavřené prostředí drahých resortů. Znám to z obou těchto rovin a obě dovedu pochopit, obě mají svoji legitimitu. Pro mě je cestování každý malý výlet do sousedovy zahrady, je to fenomén, filosofie, a nezáleží a tom, zda jsem v Rakousku nebo v Angole.
Kdy se z turisty stane cestovatel?
Masaryk kdysi řekl: "Nestačí, že skáčeme po světě, důležité je, jak v sobě zpracujeme, co nám cestování dává.” Všichni proslulí čeští cestovatelé jako Holub, Hanzelka, Zikmund, Stingl byli toho názoru, že cestovatel má být člověk, který nasaje informace a zkušenosti a umí je potom předat dál. Jestliže někdo jede s cestovní kanceláří jednou v rocek moři, je to určitě turista. Pokud někdo jednou ročně vyrazí na vlastní pěst na pár týdnů do ciziny a snaží se proniknout do původní kultury, sblížit se se zemí a s lidmi, tak je to cestovatel. Koneckonců vůbec nejde o pojmy, ať se každý nazývá, jak chce, to je jedno. Důležité je podle mě být se světem ve spojení a vyvážet části naší kultury ven, stejně jako vozit zpět části kultur cizích a o zážitky se podělit a tím pádem vzájemně inspirovat. A myslím, že není velkohubé říct, že my současní čeští cestovatelé navazujeme právě na ta velká jména minulosti.
Tobě ovšem imponují i cestovatelé z počátků objevitelských věků, třeba takový James Cook. Proč zrovna tento legendární mořeplavec?
Na jeho životě mě fascinuje fakt, že se z nízkých sociálních poměrů dostal nesmírně vysoko. Původně byl nevzdělaný a ve snaze vyšvihnout se výš sám studoval kartografii, mořeplavbu a další obory, musel se stát skvělým manažerem a pedagogem, a to se mu povedlo. A tento příběh má určitě návaznost i na dnešní dobu.
James Cook byl také humanista, choval se skvěle k nově získaným územím i své posádce. Byl to vlastně objevitel, nikoliv krvelačný dobyvatel, což je mi sympatické. Je pro mě velkým příkladem, jak se dá světem šetrně projet. Na druhé straně právě James Cook definitivně přerušil přirozený vývoj v mnoha oblastech světa tím, že je pro nás expanzivní Evropany objevil a zapsal do mapy.
Tvůj obraz světa, jak jej předáváš ve svých fotografiích, textech a přednáškách je veskrze pozitivní. Tedy odlišný třeba od priorit zpravodajských médií, které dělají hlavní události z válek, neštěstí, konfliktů, problémů. Neznalý divák z nich pak získává pocit, že svět za humny je místo záludné a nebezpečné. Právě cestování ho z toho podle mne může skvěle vyléčit...
Mě se třeba stovky rodičů ročně ptají na to, zda mají své dítě pustit na studia nebo za prací do zahraničí. Samozřejmě říkám ano. Dítě přece nesmí slyšet, že svět je o zabíjení, válkách, vraždách a terorismu. Svět je především o hezkých a pozitivních mezilidských vztazích, jakkoliv se samozřejmě někdy může něco nepříjemného stát.
Ovšem vztahy, které většinou prožívám na cestách, svou vřelostí zdaleka předčí to, co mezi sebou předvádíme my Evropané. Ve srovnání s tím, co v duchovním a sociálním rozměru cítí mnozí Asiaté, Afričané a ostrovní národy, jim leckdy nesaháme ani po kotníky.
Čím to podle tebe je?
My se na tyto národy někdy díváme trochu spatra a pejorativně, říkáme, že jsou to primitivové a divoši. Přitom v těchto částech světa najdete spoustu univerzitně vzdělaných lidí, což je samozřejmě jen způsob vzdělání, jak jej vnímáme my v západním světě. Oni se navíc v mnohem větším měřítku obohacují přírodou a prožitkem samotného života, mají například velmi vysoko a dokonale nastavené mravní hodnoty. Vychází to ze silných rodových a náboženských tradic, předávaných z generace na generaci, které se pořád respektují. To, co jsem prožil mezi nesčetnými hinduisty, buddhisty nebo muslimy, bych přál zažít každému Čechovi.
Velmi zásadní a odlišný od současné západní kultury je u těchto národů například obrovský důraz na rodinu a její soudržnost. Když jsem vyprávěl svým mladým kamarádům v Africe, že u nás dávají babičky vnukům peníze, nemohli tomu uvěřit. U nich je tomu přesně naopak.
Ano, tihle lidé kladou obrovský důraz na rodinu, přátelství, mají nezměrnou úctu k dětem, rodičům a předkům, kterou my naprosto nemáme. My bohužel v naší euroamerické kultuře naopak ctíme peníze, značky, pěkné věci. Ovšem zase si nedělejme úplné iluze. Když u nás ty pěkné věci chudí lidé třetího světa vidí, tak je samozřejmě také chtějí. A jsou lokality, kde člověka můžou pro hezkou košili i zabít. Ale ze svých zkušeností mohu říci, že za ta léta, která jsem strávil ve světě, jsem nikde nezažil tolik agrese, dramat a pocitu ohrožení jako třeba na dálnici mezi Prahou a Brnem. Takže já budu pořád o světě mluvit nadšeně, jakkoliv mohu někomu připadat naivní nebo nezajímavý. Krvavé příběhy prostě nevyprávím.
Ale pohybuješ se i v oblastech, kde probíhají nepokoje, kde lidé žijí pod hranicí chudoby, kde se děje spousta nepěkných věcí. Proč nevyfotíš žebráka, ale místo toho exponuješ za ranního světla baobab v poušti?
Každý si samozřejmě hledáme svůj pohled na život a tvůrčí pozici. Já nejezdím fotit žádné dramatické a sociální fotografie nebo obrazy utrpení, i když je pochopitelně na svých cestách často vidím. Ale rád bych přinášel o světě dobré a pozitivní informace, nechci nikoho světem strašit, mojí touhou je motivovat a inspirovat. Třeba v Bangladéši nebo Pákistánu jsem viděl tak silné obrazy, že mi z nich bylo smutno a draly se mi jako chlapovi slzy do očí, proto jsem je raději ani nevyfotil. Já jem třeba Bangladéš poznal jako nádhernou zemi s vstřícnými a milými lidmi, tak proč by měl být její obraz u nás jenom katastrofický, to je přece jenom jedna dílčí část celku. Dospěl jsem až k názoru, že příliš častým zveřejňováním zla jenom posouváme jeho přijatelnou hranici.
Kterou zemi bylo pro tebe nejtěžší navštívít, kde má i protřelý cestovatel problémy? Takovou velkou expediční výzvou je stále třeba Bhútán.
Zrovna v Bhútánu jsem ještě nebyl. Ne proto, že by to bylo nemožné, ale protože vstup do Bhútánu je skutečně omezen mnoha restrikcemi a cesta do této země je finančně velmi náročná, v řádu stovek dolarů denně, nelze se tu pohybovat bez průvodce a do některých oblastí turisté nemohou vůbec. Takže jsem si zatím volně a svobodně projel všechny okolní země a jsem naprosto spokojený.
Co je tedy momentálně tvoje největší výzva?
Pro mě je dlouhodobě číslo jedna určitě Antarktida, což je organizačně a finančně velmi náročný projekt. Mám také plán na několikaměsíční expediční cestu Pacifikem po stopách Jamese Cooka, rád bych vydal další knihy, kalendáře, dělal výstavy, a ve všem byl lepší a lepší.
Ovšem obecně je pro mě výzva každá nestandardní situace, kterou musím zvládnout, vyřešit a zůstat psychicky v pohodě. Například v ostrovním státečku Keribati mi na hranicích odmítli udělit vízum a místo toho mě zavřeli do temného vězení mezi kraby. Tam jsem trčel až do rána, kdy jsem byl deportován letadlem do Brisbane v Austrálii, tisíce kilometrů daleko, a nepomohlo žádné přesvědčování. To jsou ta dramata a nenadálé příhody, při kterých se cestovatelnesmí psychicky zhroutit. Já jsem se naučil si na cestách nikdy nezoufat, ať se stane cokoliv. A naopak jsem zažil mnoho cestovatelů, kteří se při větších problémech hned zbourají každé zdržení nebo komplikace je rozhodí.
Takže ti nedělá problémy nejíst, nespat, nemít při sobě vodu, čekat někde na konci světa dlouhé hodiny na spojení?
Když se to stane, nedá se nic dělat. Člověk se hlavně vždycky musí přizpůsobit rytmu země, ve které pobývá. Stalo se mi třeba, že jsem byl nucen čekat na vlak šedesát hodin. Tak jsem si prostě dřepnul mezi domorodce, nechal po sobě lozit mouchy a seděl tam odevzdaně celou dobu s nimi. Přece i takhle se dá výborně poznat jejich život.
Tento vyrovnaný životní postoj se určitě výborně hodí k zachování duševního klidu a nadhledu v hektické Evropě.
Musím říct, že v mládí jsem býval dost splašený, důsledně jsem bazíroval na maličkostech, býval jsem nervózní, což se naprosto změnilo s tím, že jsem začal cestovat a získal jsem myslím klid a nadhled. Kéž by to vydrželo do konce mého života. Když dnes vidím, jak se lidé pachtí, honí a nervují, vůbec nedokážu pochopit, proč to vlastně dělají, protože život je o něčem jiném. V tom se mi právě líbí mnozí domorodí obyvatelé, kteří se prostě natáhnou na kopci a zírají jen tak na horizont. Ne hodiny, ale dny. Snažím se vždycky tuhle atmosféru nasát, chovat se úplně stejně a myslím, že to má něco do sebe.
Neuraz se, je ti přes padesát, nemíváš už o sebe už někdy obavy? Vyžaduje už tvoje tělo určitý osobní komfort?
Děkuji svým rodičům, že mě na kariéru cestovatele dokonale geneticky vybavili, protože se naprosto bez potíží vyrovnávám s časovými i klimatickými změnami, stejně jako s nedostatkem jídla, vody nebo spánku. Jsou to někdy opravdu měsíce, že nevidím pořádnou postel a strašně se mi to líbí, protože to odporuje těm šablonám, ve kterých jsme často vychováváni. Maminky nás učí, že musíme mít denně teplé jídlo a osm hodin spánku, což organismu určitě prospívá. Ale na druhou stranu náš organismus zvládne takové věci, že si to ani neumíme představit. Když jsem vrchlově sportoval a poté dělal manažera mnoha extrémním sportovcům, tak jsem pochopil, s čím vším se naše tělo dokáže vyrovnat, a je to neuvěřitelné. Takže doufám, že vydržím do pozdního věku. Jak je čilý pan Zikmund, kterému bude příští rok devadesát, panu Stinglovi se blíží osmdesátka, můj táta má sedmdesát šest a stále spí pod širákem. Když slouží zdraví, může člověk dloho dělat neuvěřitelné věci. V sultanátu Omán jsem se třeba nedávno potápěl se sedmdesátiletou paní, která byla v třicetimetrové hloubce suverénnější než já.
† 10. 12. 2009 | kód autora:
g2MiDNES (www.idnes.cz) - Všeobjímající úsměv Baracka Obamy svítí z titulních stránek keňských deníků už týdny. Vše pochopitelně nabralo na obrátkách v posledních předvolebních dnech a totálně vygradovalo po Obamovu vítězství. Ať mi pouliční kamelot nabízí z ruksaku nejčtenější Daily Nation, opoziční The Standard nebo lehce bulvární Nairobi Star, první stránku všech z nich okupuje Obama.
Orinál článku zde: http://zpravy.idnes.cz/obama-je-nas-syn-ktery-nezapomene-na-svuj-domov-pisi-kenska-media-px5-/zahranicni.asp?c=A081113_152345_media_pei
Barack sjednotitel
Obama ze všech úhlů, perspektiv a pohledů. Nedělní vydání Daily Nation například věnuje několik speciálních stránek vzpomínkám nového amerického prezidenta na Keňu, domovinu jeho otce. Přestože Obama junior strávil v Keni pouze nepatrnou část ranného dětství a poté se sem vrátil na první návštěvu až v roce 1986.
Každý v Keni miluje Obamu. Ve slumu Kibera vyvěsili americké vlajky a pálí ohně ze starých pneumatik. Jeho portréty zdobí matatu, mikrobusy zajišťující v zemi veřejnou dopravu. V klubech se pořádají Obama párty, skládá se poezie, keňské Národní divadlo uvedlo původní muzikál o novém americkém prezidentovi. Kamarád Lawrence, který náleží stejně jako Obamův otec ke kmeni Luo, koupil několik koz a na Barackovu počest je s kamarády upekl a snědl.
"Obama sjednotil keňský národ, to je to nejlepší, co nám mohl dát," říká divadelní režisér George Orido, autor nového muzikálu. Lawrence, vystudovaný politolog, dodává: "Lidé jsou pyšní na jeho keňské kořeny a věří, že když to dokázal jeden Keňan, mohou i ostatní. Nezáleží, ze kterého jsou lidé kmene, všichni fandí Obamovi a chtějí o něm vědět všechno."
Bílý dům a keňská obec Kogelo
Dvě místa na světě proto dneska zajímají keňské novináře nejvíc. Bílý dům a malá zapadlá obec Kogelo, která leží nedaleko Viktoriina jezera na západě Keni. Ta se koneckonců stala už týdny před volbami terčem nájezdů novinářů z celého světa. I mnoho keňských žurnalistů se usídlilo v provizorním mediálním městečku, které se stalo součástí obecního života.
V posledních předvolebních chvílích byl tlak médií tak silný, že se rodina uzavřela v domě a odmítla podávat další interview až do doby, než budou jasné výsledky. V současnosti hlídá dům Obamovy babičky místní policie i armáda a všechna velká keňská média zde mají své zpravodaje. Stejně tak zaostřují keňští žurnalisté na Bílý dům. Jak největší deníky, tak televizní stanice vyslaly do USA své na plný úvazek pracující emisary, kteří denně chrlí zprávy o každém Obamově hnutí.
Očekávání a spekulace
Keňská média jsou v těchto dnech plná nejen čerstvých a objemných zpráv o celé Obamově rodině, ale vypouštějí rovněž nové a nové spekulace a názory o tom, jaký bude mít Obamovo zvolení dopad na Keňu a celou Afriku. Nejen keňská, ale i mnohá další africká média už také našla Baracku Obamovi emotivní přezdívku a s oblibou jej nazývají "náš syn". "Syn, který nezapomene, kde je jeho domov," dodávají.
"Tyto nepodložené předpovědi, které živí a zvěšují naději a očekávání Keňanů, mají velký dopad a vliv. Většina lidí dnes věří, že Obama zlepší nebo dokonce změní jejich život," říká právník John Odullah. "To je pochopitelně velmi nebezpečné, protože po nějaké době může přijít zklamání."
† 10. 12. 2009 | kód autora:
g2MTÝDEN (13. 10. 2008) www.tyden.cz - Vesnice Tabaka leží ztracená v kopcovité západní Keni asi 400 kilometrů od Nairobi. Veškeré živobytí jejích obyvatel závisí na mastku, nejměkčím nerostu na světě.
Mastek se v okolí Tabaky těží a opracovává už po generace a povrchové doly zejí mezi políčky s čajem a kukuřicí jako díry po bombardování. Na chýších zastřešených palmovými listy bíle svítí omítka z mastkového prachu, cesty jsou zpevněny mastkem, stařešinové pokuřují na zápraží drobné mastkové lulky. Celou obecní náves lemují jenom krámky a dílny, po strop zaplněné uměleckými výrobky, od drobných sošek až po obří skulptury vážící stovky kilogramů.
Nejlépe ve vesnické hierarchii jsou na tom vlastníci půdy, na které doly leží. Kdo chce mastek dolovat, musí jim za těžební právo každý den předem zaplatit. Co si následně nakutá, to je jeho. Dělníci zanesení prachem se lopotí v pětatřiceti stupňovém vedru, mlátí do skalních bloků krumpáči a ocelovými tyčemi a vylamují velké bloky kamene. Ty pak pilou nebo mačetou porcují na potřebnou velikost. Nemají žádné ochranné pomůcky, ani přilby, ani respirátory. Následkem zranění jich každý rok mnoho zemře.
Dědičným a vznešeným řemeslem je samotné řezbářství, opracovávání vytěženého kamene. Celé rodiny se věnují ztvárňování mastku do soch, figurek, misek, talířů, váz a dalších uměleckých předmětů. Skutečná tvorba je doménou mužů, ženy nad lavóry s vodou hotové výrobky vyhlazují, aby získaly ten správný lesk. Vesničané poté buď absolvují mnohadenní výpravy do hlavního města Nairobi, kde se na trzích snaží svá díla prodat, nebo se svěří do rukou místním velkoobchodníkům, kteří expedují unikátní mastkové sochy do celého světa. Tak i tak, výdělek jim stačí sotva na pokrytí nejzákladnějších životních potřeb.
Simpsonovi, spasitelé Tabaky
V Tabace se chodí spát se slepicemi a televize je pro většinu obyvatel nepředstavitelná vymoženost. Přesto sem pronikl západní fenomén, který dnes zná ve vesnici každý, od dětí popelících se u cesty až po stařešiny s lulkami. Letos tomu jsou čtyři roky, co do Tabaky dorazili Simpsonovi a změnili mnoha jejím obyvatelům život.
Nápad na výrobu komiksových postaviček z mastku uzrál v hlavě Brita Paula Younga, když se poprvé setkal se zdejším uměním. Následně naposílal místním řezbářům tolik reklamních předmětů Simponových, kolik dokázal sehnat, a dal jim za úkol vytesat podoby hlavních hrdinů do kamene. Už tento první krok nebyl jednoduchý, třeba s dlouhým nosem pana Burnse nebo kšticí Leváka Boba zápolili umělci měsíce, než doladili způsob, jak je v křehkém mastku věrně zachytit.
S hotovými postavičkami Young kontaktoval společnost Twentieth Century Fox, a zaslal do USA první vzorky. Viceprezident společnosti Elie Dekel byl prý naprosto ohromen. Podle deníku The Independent dokonce pohled na dokonalou Bártovu repliku změnil názor pana Dekela na Afričany. Do té doby je považoval za křováky a netušil, že by byli schopni něco tak pěkného vytvořit. Do roka nato rozjel Young úspěšný byznys, na kterém v současnosti netratí nikdo – ani místní obyvatelé, ani velké západní společnosti.
"Nad jednou figurkou strávím den práce a dostanu za ni asi sedm dolarů," říká Joseph Racjami, jeden z vyvolených řezbářů, kteří dnes figurky pro západní trh exkluzivně vyrábějí. "Je to mnohem víc, než mi za moje výrobky platili místní překupníci. Simpsonovi nám přinesli hodně dobrého. Konečně jsem například mohl všem svým dětem koupit boty a poslat je do školy," popisuje.
Pro celkovou představu, na oficiálních internetových stránkách Simponových už přijde jedna busta seriálového hrdiny bratru na osmdesát dolarů. Výrobci je nesmí dodávat nikomu jinému než společnosti Paula Younga.
Proč má Joseph rád šerifa Wigguma
Každý z asi třicítky mužů, věnujících se na plný úvazek zvěčňování Simpsonových, se specializuje na své určité hrdiny. Celkem mají v současnosti licenci na dvanáct hlavních postav, vzhledem k dobrém odbytu se uvažuje o rozšíření sortimentu a zapojení dalších řezbářů do projektu.
Joseph Racjami sedí pod stromem na židli, obklopen hromádkami mastkového prachu, který pokrývá i jeho oblečení a ruce. V levé drží nehotovou podobiznu řidiče školního autobusu Oty, v pravé malý nožík, kterým pracuje na detailu jeho sluchátek. Právě nůž je nejběžnější pomůckou řezbářů, protože mastek se opracovává stejně lehce jako měkké dřevo.
Řidič Ota je Josephovým velkým oblíbencem. "Miluje muziku, stejně jako já, a to je mi sympatické," říká. Do jeho repertoáru spadá také školník Willy nebo obtlustlý a líný šerif Wigum. "Šerifa mám také velmi rád, protože se stará o pořádek a bezpečnost, což je velmi důležité," idealizuje si svého hrdinu Joseph. Při vzpomínce na zimní vlnu povolebního násilí v tomto kraji už nezní jeho názor až tak naivně a komicky.
Řemeslníci zapojení do projektu již také měli vzácnou možnost vidět své hrdiny v akci. Podnikatel Paul Young totiž přivezl několik dílů až do Tabaky a uspořádal velké promítání. Většina západních vtípků sice zůstala keňskými domorodci nepochopena, ale jakmile se na obrazovce objevil Homer, propukaly vlny smíchu. "Homer je podle mě chudák, který si pořád nějak legračně ubližuje. Ale i díky němu se mě a mým sousedům velmi zlepšil život," shrnuje tabacký řezbář Joseph Racjami.
† 10. 12. 2009 | kód autora:
g2MKuba sbírá masky, Danka sbírá sošky. Tak jsme si to rozparcelovali a tak to je! Zde jsou hlavní klenoty Dančiny kolekce afrických skulptur. Vzhledem k obtížnějšímu určování na poli sošek zatím bez podrobnějších informací.
† 10. 12. 2009 | kód autora:
g2M(aktualizováno 19. 10.) Propadli jsme tribal artu a stali se z nás sběratelé masek, sošek a podobného afrického harampádí. Zde jsou první smysluplné úlovky do naší kolekce, které se nám povedlo úspěšně určit a zatřídit :).
Knižní zdroje (doporučená četba):
African Masks, The Barbier-Mueller Collection
The Tribal Arts of Africa, Jean-Baptiste Bacquart
kmen: Lega
území: východ Demokratické republiky Kongo
materiál: dřevo, zbytky přírodních bílých barviv
použití masky: Iniciační rituály a oslavy, například přechod z chlapce na dospělého muže. Masky se buď vystavovaly na ploty z větví nebo nosily připevněné na obličeji. Nikdo kromě přímých účastníků rituálu si nesměl masku nasadit.
kmen: Yoruba (kult/společenství Gelede)
území: Nigérie, Benin
materiál: dřevo, kaolín
použití masky: Jde o ženskou masku, neboť v kultu Gelede měly významné postavení starší ženy. Pták na hlavě symbolizuje přeneseným významem nějakou lidskou aktivitu (existují i moderní verze těchto masek, na kterých je vyřezaný cyklista na kole atp.). Maska se dá přesně zařadit například podle kmenové skarifikace na tvářích.
kmen: Tikar
území: jihozápad Kamerunu
materiál: dřevo, bronzové plíšky a drátky
použití masky: Pohřební ceremonie a oslavy sklizně. Řezbáři kmene Tikar používají bronz na maskách už od konce 19. století, kdy přišli poprvé do styku s bronzovými trubkami.
kmen: Hemba
území: východ Demokratické republiky Kongo
materiál: dřevo, černá patina, hlinka
použití masky: Pohřební nebo svatební ceremonie. Maska symbolizuje pralesního ducha, napůl šimpanze a napůl člověk. Tančí se s ní při obřadech, zavěšena v příbytku chrání proti zlým silám.
† 10. 12. 2009 | kód autora:
g2MTÝDEN (15. 09. 2008) www.tyden.cz - Keňské kořeny amerického senátora Baracka Obamy nejsou žádným tajemstvím. Rodina jeho afrického otce náleží ke kmeni Luo, který je třetím největším keňským etnikem. Pokud bychom Obamu počítali do kmenových řad, a mnozí Keňané tak bez skrupulí činí, můžeme směle říci, že Obama je Luo, který to v celé historii kmene dotáhl suverénně nejdál.
Jak to mohlo být s Obamou?
Už mnozí Obamovi předkové nebyli žádní příštipkáři. S ústně předávanou historií rodu na třináct generací zpět jej při návštěvě rodné hroudy seznámili příbuzní, kteří stále žijí v hliněných chýších ve vesnici Kogelo na západě Keni, kousek od břehů Viktoriina jezera a hranic s Ugandou. Obamovým předkem je prý například slovutný válečník Owiny. Jeho armáda mnoho generací před příchodem bílého muže porazila a vyhnala expanzivní kmeny Bantuů, které ohrožovaly území kmene Luo.
Obamův otec zastával v Keni v raných šedesátých letech významnou pozici u ropné společnosti, následně se pohyboval ve vysokých vládních kruzích na ministerstvu turistického ruchu. V jeho případě se ovšem příslušnost k Luům dá nazvat spíše nešťastným cejchem, a to kvůli silným třenicím s mocnějšími a početnějšími Kikuji. V době, kdy zemi počali fakticky ovládat Kikujové, kmen prvního prezidenta Kenyatty, přišel o místo, pěkný dům, limuzínu a přepych, ve kterém do té doby rodina žila. Obamovi bylo deset, když se jeho matka Ruth pod tlakem událostí rozhodla odjet zpět do USA.
"Starý muž", jak Obamu seniora familiérně nazývají jeho africké děti, skončil jako alkoholik v jednom ze slumů na okraji Nairobi a ani pozdější obrat k lepšímu jej nezbavil pocitů zahořklosti. V nairobském slumu Huruma byl také před pár týdny reportéry CNN objeven sedmadvacetiletý nevlastní bratr amerického prezidentského kandidáta, George Obama, nejmladší z jeho sedmi nevlastních sourozenců.
Velmi kontorverzní závěr o důsledcích někdejšího opuštění Keni vyvozuje politolog Wambui Mwangi z University of Toronto: "Barack Obama je natolik inteligentní, charismatický a věřím, že i čestný člověk, že kdyby zůstal a působil v Keni jako přední politik kmene Luo, byl by už dávno mrtvý. Dokazují to příklady několika mladých a silných politických vůdců z tohoto kmene, zavražděných v minulosti."
Barackův bratránek Raila
Momentálně nejmocnějším příslušníkem etnika Luo v Keni je současný premiér Raila Odinga, jemuž prezidentský úřad při volbách v prosinci loňského roku unikl jen o vlásek. Mohl být prvním prezidentem, který přísluší k menšinovému etniku. Ovšem právě Odinga nese velký kus zodpovědnosti za podněcování povolebních čistek a nepokojů, z části i proto, že k jeho voličům náleží většina obyvatel slumů a členů těch nejchudších vrstev. Je někdy až hanlivě nazýván socialistou, studoval ve východním Německu a vždy sympatizoval s levicovými názory. Jeho nejstarší syn se jmenuje Fidel, na počest kubánskému diktátorovi.
Rodina Odingů je politicky významná a vlivná od počátků samostatného státu, už Railův otec Oginga Odinga se stal v roce 1966 prvním viceprezidentem a nejvyšším opozičním představitelem. Ani Odingovi to po dvě dekády nejtužší vlády Kikujů neměli jednoduché a jak otec, tak syn si poseděli několik let ve vězení.
Právě současný premiér Odinga se také přihlásil k příbuznosti s americkým demokratickým kandidátem Obamou. Prohlásil, že jsou bratranci skrze Obamova otce a Railovu matku. Jeho mluvčí se dokonce jednou nechal unést až k tvrzení, že si Odinga s Obamou denně telefonují. Rodina Baracka Obamy ovšem jakékoliv pokrevní příbuzenství obou mužů popírá.
Vysvětlení je nasnadě. Rodiče obou politiků sice skutečně pochází ze stejné oblasti a mají totožnou klanovou příslušnost, ale skuteční příbuzní to nejsou. Zatímco v západním světě má totiž slovo "bratranec" význam pokrevního příbuzenství, v kultuře Luů i mnoha dalších afrických kmenů jsou bratránci, strýčkové a tety všichni členové početného klanu. Příslušníky jednoho klanu mohou ovšem být i desítky tisíc osob.
Aféru kolem příbuznosti Obamy s kontroverzním Odingou pochopitelně využili protivníci amerického senátora v boji o prezidentské křeslo. Například americká křesťanská misionářka Celeste Davis, která v Keni působila 12 let, rozeslala hromadný e-mail, v němž obviňuje Obamu, že před posledními keňskými volbami dotoval Pomerančové demokratické hnutí Raily Odingy částkou kolem jednoho milionu USD. Na popření tohoto prohlášení se oba vrcholní politikové shodli.
Křivda kmene Luo
Přestože jsou Odingové mocná rodina, jejich údělem je zatím pokaždé hrát v boji o vliv a moc druhé housle. Což se shoduje i s postavením kmene Luo, který je od počátků zrodu nezávislosti na sklonku padesátých let nucen zaujmout opoziční roli. Situaci v zemi nedávno glosoval keňský deník The Nation: "Smysl Kikujů vznášet přemrštěné nároky na cokoliv dokáže přebít jediná věc. Pocit Luů, že jsou věčnými oběťmi."
Je pravda, že západ Keni, domovina kmene Luo, patří dlouhodobě k zanedbávaným a přehlíženým regionům, co se týká rozvoje a investic. Pyšný kmen si ovšem dokáže najít ospravedlnění a převrátit nouzi ve ctnost. "Nejde nám o nové silnice, Luové nejsou materialisté. Teď, když máme Baracka Obamu, nám stačí hrdost, že příslušník našeho etnika bude možná prezidentem Spojených států. Žádné výhody plynoucí z jeho postavení nečekáme," komentuje Laurence Nyaguti, student politologie, jehož auto zdobí Obamův portrét, stejně jako téměř všechny vozy v Keni patřící Luům. "Na Obamu je dnes pyšná celá Keňa, ale Obama není Keňan, je to především Luo, jeden z nás," uzavírá se zadostiučiněním. Snad se Obamovi povede uhasit pocit křivdy, doutnající už dlouho v srdcích keňských Luů.
Luové:
Jde o třetí největší keňské etnikum, náleží k němu kolem tří a půl milionu Keňanů. Jejich předkové pocházejí z jižního Súdánu, odkud na území dnešní Keni přišli asi v 15. století. Početně dominují převážně v oblasti kolem Viktoriina jezera, na západě Keni. Luové patří k málu keňských kmenů, které nepraktikují mužskou ani ženskou obřízku. Podle tradice u nich bývalo při rituálu dospělosti vyraženo dětem šest spodních zubů. K vybíjení ústní dutiny ovšem v současnosti dochází jen velmi výjimečně. Někteří Keňané s nadsázkou prohlašují, že než by se Raila Odinga mohl stát jejich prezidentem, musel by se z něj nejprve stát skutečný muž – musel by se nechat obřezat.
† 10. 12. 2009 | kód autora:
g2MMagazín APETIT (09/08) - Ne vždycky šéfkuchař v restauraci stoprocentně zahraje na vaši strunu. Ani to nemusí být tím, že by svému řemeslu nerozuměl a s přípravou jídla se náležitě nemazlil. Prostě není v silách sebevětšího mistra kuchyně stoprocentně uspokojit chutě všech. Existuje prosté řešení. Převzít zodpovědnost na sebe.
V Nairobi, hlavním městě východoafrické Keni, je oblíbenou víkendovou kratochvílí takzvaný "cookout". Restaurace tohoto typu jsou postavené na jednoduchém pilíři – host je sám sobě zároveň kuchařem a povečeří pokrm, který si předtím také připraví. Má to něco do sebe. Ukuchtíte si přesně to, na co máte chuť. Okořeníte tak, jak to máte rádi. Pěkně si s jídlem pohrajete, naservírujete si ho, sníte. A přitom jste s hromadou přátel v družném hospodském prostředí.
Restaurace, které se na cookout specializují, jsou vzhledem k rovníkovému podnebí samozřejmě otevřené. Uprostřed je většinou velké prostranství, dvůr nebo zahrada, kde stojí stolky pro běžné hosty. Celý prostor lemují rozměrné kóje s dlouhými stoly, televizí, odkládacím pultem, obrovskými hrnci a dalším kuchařským vybavením. Do takové kóje se s přehledem vejde i třicetičlenná uzavřená společnost.
Zábava je oblíbená převážně u mnohatisícové indické komunity, která v Nairobi žije už od dob koloniální britské vlády, kdy zde dědové dnešních Indů stavěli železnici. Téměř každý víkend takto chodí s partou kamarádů i nairobský obchodník Nikunj Shah. "Dříve se zvali početní přátelé domů, kde se vařilo, pilo a klábosilo. Pak někoho napadlo tento zvyk komerčně využít a restaurace tohoto typu se staly velmi oblíbené a navštěvované. Nemusíte totiž řešit problémy s nedostatkem místa doma a mít starosti s nákupem nebo mytím hromady nádobí." Důvodem velké oblíbenosti cookoutu je vedle tradice společenských setkání i to, že lepší restaurace v Keni jsou poměrně drahé a zaplatit pouze za suroviny je i s restaurační přirážkou pořád mnohem levnější.
O kuchaři večera se rozhoduje předem, většinou se naplánuje i připravovaný pokrm, aby se případně daly doobjednat neobvyklé ingredience. "V naší skupině přátel jsou asi čtyři lidé, kteří platí za vynikající kuchaře a pokaždé se vaření ujme některý z nich," popisuje Nikunj. Všechny suroviny, od masa po zeleninu a koření připraví a úhledě vyrovnají na pult pracovníci restaurace. Když je potřeba něco speciálního, předem zavoláte a upozorníte personál, nebo si potřebnou ingredienci prostě přinesete s sebou.
Vaří se na obrovských litinových kotlích plných žhavého uhlí. Taková sálající nádoba čeká na hosty přípravená v každé jednotlivé kóji společně s veškerým kuchařským náčiním. Suroviny jsou očistěné a nakrájené, koření vyrovnané v jednotlivých miskách, k ruce je pohotový číšník, který běhá pro všechno, co kuchaři chybí a nosí hostům nápoje.
Co se týká oblíbených receptů, indická komunita se striktně drží originálních jídlel z vlastní země. Většina z nich jsou vegetariáni, čemuž se přizpůsobuje i skladba večerního menu, které zahajují nezbytné předkrmy, jednohubky a pochutniny servírované restaurací. Od pečených brambor s koriandrem přes různé zeleninové závitky a kapsičky až po kostky nakládaného a smaženého tofu sýru. Tradiční keňská delikatesa, nyama choma, neboli dlouze pečené kozí, jehněčí, hovězí a drůbeží maso, na tomto poli příliš úspěchů nesklízí.
Zatímco to v hrncích bublá a kuchař večera se ohání s vařečkou, mohou hosté volně korzovat po okolí, koukat na televizi na až fanaticky oblíbený kriket, klábosit nebo se jít podívat, co se vaří u sousedů. "Na cookout chodíme rádi i proto, že nemusíme být celý večer přikovaní k jedné židli a sedět pořád na místě, ale můžeme se pohybovat úplně volně," vysvětluje Nikunj Shah. Někdy se prý takto sejde i kolem padesáti lidí, vaří se naráz v několika obrovských hrncích a setkání zpravidla končí poměrně bujaře. "Takový večírek se pak snadno zvrhne v jednu velkou open air party," směje se Nikunj šibalsky. Protože v Nairobi se alkohol za volantem vůbec nekontroluje a neřeší, odjíždí hosté vlastními vozy leckdy opravdu velmi zvesela.
Recept na indické kuře biriyani, jak je připravuje pan Digesh Unia
Digesh je ve společnosti Nikunje a jeho přátel známý svým kuchařským uměním. Je to podnikatel, starý mládenec, a vaření patří k jeho velkým koníčkům. Navíc není jako mnoho jeho kamarádů vegetarián, takže se bez výčitek a rád pustí do přípravy indického kuřete biriyani. Těch, co jedí maso, se nejprve zeptá, na jak ostrý pokrm jsou pro dnešek připraveni a prokonzultuje počet chilli papriček. Zde je třeba být zvlášť opatrný, protože význam "středně pálivý" neznamená pro Inda to samé co pro běžného Evropana. Poté prstem překontroluje všechny ingredience, nechá číšníka přistavit pořádný hrnec a začne stvářet vláčný pikantní pokrm, ve kterém jemný jogurt otupuje říznou ostrost chilli.U vaření nespěchá, popíjí keňské pivo Tusker a klábosí s kamarády. Vařit se začíná i u ostatních boxů. Jednotlivé kuchtící party se pomalu promíchávají, okukují své pokrmy, dávají se do řeči a nad žhnoucím uhlím kouřícími hrnci cvrčí společenský život do té doby, než je uvařeno. Na nějakou dobu se pak tempo v restauraci zpomalí a společný mumraj se přesune do jednotlivých kójí nad plné talíře. Následně, když všem trochu slehne, na stole přistane malý digestiv a hosté povolí opasky a trochu se vzpamatují, se může znovu rozproudit bujará zábava.
ingredience:
2 menší naporcovaná kuřata zbavená kůže
3 cibule (nakrájené na kolečka a osmažené dohněda)
půl litru jogurtu
3 plechovky rajského protlaku
3 lžíce česnekové pasty
3 lžíce zázvorové pasty
8 zelených chilli papriček nakrájených na kousky
2 celé kousky skořice
1 lžička hřebíčku
hrstka celých kuliček černého pepře
kostka másla
3 velké hrnky rýže, dovařené asi ze dvou třetin
hrstka semínek cuminu (římský kmín?)
půl čajové lžičky šafránu
indická koření garam masala, prášek z kurkumy
sůl
postup:
Zpěnte v hrnci máslo a vhoďte do něj hřebíček a skořici. Přidejte cumin, kuličky pepře a nakrájené chilli papričky a kraťounce posmažte.
Přilejte jogurt a míchejte, než začne bublat. Pak přidejte zázvorovou a česnekovou pastu a nechte krátce povařit.
Přidejte polovinu osmažených cibulových kroužků, přihoďte garam masalu a kurkumu podle chuti, nechte probublávat.
Po chvíli přidejte rajský protlak a opět nechte chvilku společně povařit.
Nakonec přihoďte kousky kuřete, chvíli vařte bez pokličky, poté přiklopte. Poduste do té doby, než je kuřecí maso asi napůl hotové. Omáčky by mělo být asi tolik, aby v ní byly kousky kuřete akorát ponořené. Poté přidejte opatrně na povrch rýži, nepromíchávejte, udělejte z části rýže jakoby poklop nad kuřetem. Posypejte zbývající smaženou cibulkou a přidejte zbytek rýže.
Zalijte šafrán v hrnku horkou vodou, chvilku počkejte a pak polijte povrch rýžového koláče. Poté hrnec důkladně uzavřete pokličkou (Indové jej po obvodu utěsňují těstem) a strčte asi na dvacet minut do trouby.
Před podáváním promíchejte, pokrm je vzezřením trochu podobný španělské paelle.
† 10. 12. 2009 | kód autora:
g2MREPORT PRO STRÁNKY MZV (http://www.mzv.cz/nairobi) - Nairobi navštívil důstojný reprezentant české kulturní scény, herec, hudebník a bohém Jiří Macháček. Hlavní náplní jeho mise byla účast na zahájení týdenního festivalu filmů autorské dvojice Svěrák & Svěrák a diskusní workshop se studenty žurnalistiky, herci a režiséry z Nairobi.
Jiří Macháček přijel do Nairobi na pozvání vevyslanectví České republiky v Keni, které podobnými projekty pomáhá české kultuře překonat mnohatisícovou vzdálenost od rodné země. I proto, že keňský filmový průmysl je v plenkách a vstřícně nasává všechny podněty a informace ze západu, byla Jiřího návštěva pro místní umělce a publikum velmi užitečná.
Protože Jiří strávil v keňské metropoli pouhé dva dny, měl program velmi nabitý. V pondělí 23. června se stal jednou z hlavních osobností zahajovací recepce, jenž odstartovala týdenní maratón filmových kusů z dílny otce a syna Svěrákových. Jako otevírací film se v prostorách kina NuMentro Cinemas promítaly Vratné láhve (Empties), ve kterých se Jiří Macháček předvedl v roli zástupce ředitele základní školy. V plném sále sedělo mnoho významných zástupců keňské kulturní, politické a novinářské scény a také členové Kenyan Paraplegic Organisation, jejíž podpoře je věnován celý výtěžek festivalu.
Ve spolupráci s nadací Mohamed Amin Foundation, která se věnuje vzdělávání mladých novinářských talentů z východní Afriky, uspořádal Jiří v úterý 24. června dopolední promítání filmu Horem pádem (Up and Down), v němž ztvárnil hlavní roli fotbalového fanouška Františka. Film náročný na dialogy a pochopení historického kontextu české minulosti, navíc zaměřený na problém rasismu a nacionalismu, se setkal u publika složeného z keňských intelektuálů s obrovským úspěchem.
Po filmu následovala více než hodinová diskuse, ve které se Jiří pokusil objasnit vztah Čechů k menšinám a rasové diskriminaci a poodhalil zákulisí komunity fotbalových chuligánů. Hlavně ovšem vysvětlil mladým novinářům, filmařům, hercům a režisérům metody svojí herecké a tvůrčí práce a způsob fungování českého filmového světa. Ředitelé Mohamed Amin Foundation, Američan David Johnson a Jihoafričanka Christel de Witt, byli naprosto uneseni jak Jiřího podmanivým charisma, tak i intenzivním exkurzem do české kultury. Česká ambasáda ve spolupráci s Jiřím Macháčkem proto úspěšně podpořila cestu českého filmu a tvorby na africký kontinent.
Protože se Jiří Macháček zajímá o charitativní činnost, stihl v úterý odpoledne navštívit základní školu v nairobské chudinské čtvrti Kayole. Jde o jednu ze škol, které podporuje česká ambasáda a humanitární organizace Assante Kenya, jejíž nejznámější zástupkyní je poloviční Afričanka Lejla Abbasová. Děti se zde vzdělávají v prostých boudách z vlnitého plechu, několik se jich dělí o jednu tužku, jejich učitelé často nedostávají žádnou výplatu, proto jsou všichni neskutečně vděční za jakoukoliv podporu a zájem. Jiří rozdal několik pytlů bombónů, každého žáka podaroval vlastní propiskou a nakonec z vlastního popudu přispěl řediteli školy velmi slušnou částkou na nové školní lavice pro děti.
Výprava do Nairobi byla pro Jiřího Macháčka první intenzivní zkušeností s africkým kontinentem. Nejen díky tomu, že jej Keňa velmi oslovila, ale také vzhledem k jeho golfové vášni a skvělé úrovni keňských golfových hřišť můžeme určitě očekávat Jiřího opětovnou brzkou návštěvu. Příště navíc Jiří určitě nepřijede sám, ale doprovodí jej další významní čeští umělci, kterým naše ambasáda v čele s velvyslankyní Margitou Fuchsovou zajisté opět nabídne vynikající zázemí.
† 10. 12. 2009 | kód autora:
g2MV Keni sněžilo. Asi deset centimetrů rozbředlého sněhu napadlo na začátku září zničeho nic v zemědělské oblasti Rift Walley, takže vykulení farmáři zahodili mačety a motyky a jali se koulovat. Fotky dovádějících černochů zaplnily noviny a reportáž o sněhu, který se bohužel pod tropickým sluncem udržel sotva půl hodiny, měla čestné místo ve večerních televizních novinách.
Tohle se stalo den předtím, než jsme my sami vyrazili za africkým sněhem na Mount Kenyu, druhou nejvyšší horu černého kontinentu. Přestože leží Mt. Kenya pouhých šestnáct kilometrů od rovníku, sněhovou čepici má nasazenou permanentně a po jejích svazích se plazí několik ledovců.
Tamější domorodce, náležející převážně ke kmeni Kikuju, tedy tahle zimní záležitost do stavů vyjíveného údivu nepřivádí. Zvlášť pro ty z místních, kteří provází do hor výletníky, je to běžná věc, ačkoliv vypadají v péřovkách a kulichu jako kokosy na sněhu. Ovšem zdání klame a zkušenosti z Mount Kenya mě přesvědčily, že i rovníkový černoch může být zdatný horal.
Pravda, při druhém deštivém dni hluboko v horách, dlouhé kilometry od jakékoliv pomoci a civilizace jsme my, zahalení v goretexu a dalších nepromokavých vychytávkách, potkali partu dost podivných černochů. Na nohou polobotky, na sobě rifle a stylové disko bundičky, žádné zásoby jídla ani vody, s jedním totálně promočeným spacákem pro šest lidí. Naprosté zjevení. "Tihle o horách nevědí nic,” říká náš průvodce Mohamed. Stejně to od jakéhokoliv rovníkového černocha zní divně.
Alternativa pro romantiky
Mt. Kenya je nejvyšší hora Keni, v Afice ji přesahuje jenom Kilimanjaro, které leží v sousední Tanzánii. Dvě velehory se tyčí tak blízko sebe, že za dobré viditelnosti z vrcholu jedné spatříte tu druhou.
Každá je jiná. Pohlednicové Kilimanjaro (5895 m) úhledně vystupuje z rovných savan, bílý vrchol je z dálky rovný jako stůl. Divoká Mount Kenya je rozlehlá a rozeklaná, její tři vrcholy jsou temné a skalnaté, téměř pořád zahalené v mracích. Pouze ten nejnižší (Lenana Point – 4985 m) se dá zdolat pěší tůrou, zbývající dva (Batian – 5188 m, Nelion – 5199 m) potřebují vybavení a zkušenosti protřelého horolezce.
Na Kilimanjaro jezdí turisté jako na Karlštejn, od frekventovaného letiště stoupají ve frontách, při míjení se v úzkých pasážích na svazích hory dochází někdy až k zácpám. Tedy pouze k zácpám dopravním, jinak očití svědkové vyprávějí, jak mohutně je podél tras na vrchol s prominutím nasráno. V kempech jsou stovky stanů, na ty náročnější čekají velké a dobře vybavené vysokohorské lodge. Pokořit Kilimanjaro je dneska zkrátka trendy.
Mount Kenya je zapadlejší, odlehlá, mnohem méně navštěvovaná, přes den leckdy nemusíte minout žádného dalšího horala, který by vám kazil romantiku. S konkurenčními výpravami se potkáváte většinou až večer při nocování v několika boudách a ubytovnách rozesetých na svazích a v sedlech. Mount Kenya je také mnohem levnější alternativa, přestože i tady platíte desítky dolarů denně za povolení ke vstupu a pobytu v národním parku.
Vrchol Mt. Kenya připravili o panenství až cestovatelé a objevitelé západního světa, do jejich příchodu zůstával neposkvrněn, neboť kmen Kikujů horu uctíval a považoval za sídlo svého nejvyššího boha Ngaie. Jako první vystoupal těsně pod vrcholy hrabě Samuel Teleki v roce 1887 (pojmenovali po něm kytku), nejvyšší vrchol Batian byl pokořen expedicí sira Halforda Mackindera roku 1899 (pojmenovali po něm údolí), i když souboje s domorodci stály život několik členů výpravy.
Na hory luxusně
Časy odvážných expedičníků jsou sice dávno pryč, ale my Češi stále hledáme na horách především romantiku a dřinu, batohy si zásadně taháme sami a k jídlu tlačíme paštiky a polévky z pytlíku. Ne tak mnozí z dalších novodobých klientů, šplhajících k vrcholům Mt. Kenya.
Pravidlem velmi komfortního výstupu nahoru je najmout si na osobu rovnou dva nosiče. Jeden nese výletíkovi krosnu, druhý nahoru táhne zásoby čerstvých potravin, rozkládací stolek, židličky, termosky na čaj, málem i ubrus s vázičkou doprostřed a porcelánové talíře.
To se pak vysokohorská turistika dělá jinak. Najatí nosiči servírují k snídani kávu, palačinky a čerstvé ovoce, k obědu rybí filé se šťouchanými bramborami a k večeři třeba spaghetti bolognese. Jako v nóbl hotelu, ačkoliv vysokohorské útulny na Mt. Kenya sestávají většinou z dřevěných bud s pár pryčnami a sřechou z vlnitého plechu.
Paviáni, sloni a jejich bratranci damani
K vrcholům Mt. Kenya v současnosti vede několik cest. Naše osmičlenná skupina, vedená místním zkušeným průvodcem Mohamedem a doprovázená dvěma nosiči, které jsme za stokorunu na den pro sichr najali, stoupá stezkou Sirimon, vedoucí z městečka Nanyuki.
První zatáčka za vstupní branou do parku je územím tlupy paviánů vedené impozantním alfasamcem. Vzhledem k předchozím nepříjemným zkušenostem s majetnickými a jídla chtivými opicemi bereme do rukou klacky, ale početní vyrovnanost s naší skupinou paviány drží v odstupu, ze kterého na nás gestikulují a pořvávají.
Mnohem víc si slibujeme od setkání se slony, kteří se v nižších polohách národního parku volně pohybují. Čerstvé hromady sloního trusu odložené chobotnatci přímo na cestu naše očekávání jenom přiživují. Cestu lemuje hustý bambusový les, ve kterém jsou od slonů co chvíli proražené rozměrné tunely. Bohužel sloni pouze lomozí v hloubi bambusových houštin, ale v plné parádě se nám neukáží.
První noc trávíme v tábořišti Old Moses Hut ve výšce 3300 m, což už je území ležící nad pásmem slonů. Tady pomalu začíná teritorium damanů skalních, jakýchsi velkých hnědých přerostlých morčat. Tito zdatní skálolezci a skokani jsou kupodivu právě se slony vývojově nejbližší příbuzní.
Damani očividně nemají z člověka strach, v klidu poskakují okolo nás a větří něco k snědku. Když se ovšem přibližuji na dva kroky k jednomu ze zvířat, zvedá se na zadní, hrabe předními pacičkami, cení zuby a syčí. V představě agresivního polokrálíka zakouslého do obličeje se dávám na ústup zpět do bezpečné vzdálenosti. Potupa.
Jako pomstu navrhuji našemu vůdci Mohamedovi připravit z cholerického damana k večeři nyama choma – pečené maso, keňské národní jídlo. Naštěstí je místní průvodce milovník přírody a chladná hlava, takže se damaní pečínka odkládá na neurčito.
Stejně nebojácní jako damani jsou všelijací vrabci a jiná drobná ptačí verbež, která nám během všech dnů výstupu sedá na stany, sušící se pohorky, odložené oblečení a batohy a značkuje je hovínky. V ubytovně Shipton's Camp, podlouhlém baráku sbitém z hrubých prken a ležícím pod všemi třemi vrcholy ve výšce 4200 metrů, nám zase tučné myši v noci před výstupem sežraly sýr. Tolik asi k místní pestré, činorodé a zlomyslné zvířeně.
Krajinky a panoramata
Profil Mt. Kenya je velmi zajímavý. Hora je členitá a rozlehlá a trvá minimálně dva dny sestupů a výstupů svahy a ledovcovými údolími, než se dostanete pod vlastní vrcholy, které nad vámi po dnech plahočení stále ční velmi nedobytně.
Nejtypičtější rostlinou, která určuje ráz krajiny ve výšce nad tři ticíce metrů, je lobélie. U vodou nasáklé země vysokohorských blat se krčí trsy listů, které z dálky připomínají zelí. Tyhle exponáty nazývá Mohamed zelná lobélie. Jiné jsou vysoké, štíhlé a porostlé po celé délce jemnými chlupy. Nám nejvíc připomínají vlasatého bratrance Eda z Adamsovy rodiny, průvodce o nich mluví jako o pštrosích lobéliích.
Když se dá lobéliím dost času, vyrostou do výšky několika metrů a se zelenou chocholkou na dřevnatém kmeni vypadají jako palmy. Hřebeny a údolí bývalého vulkánu poseté obřími lobéliemi připomínají pravěké obrazy Zdeňka Buriana, jen tam šoupnout nějakého toho dinosaura.
Cigáro a deštník, nezbytnost vysokohorského průvodce
Keňa nemá moc kuřáků, protože cigarety jsou pro většinu obyčejných lidí příliš nákladná položka v útlém měsíčním rozpočtu. Ovšem vysokohorský průvodce Mohamed si umí vydělat, za své služby nám účtuje 1000 šilinků (asi 250 Kč) denně, což je na místní poměry velmi nadprůměrný výdělek. Takže si tabáku dopřává okázale, často a s chutí.
Mohamedovi nedělá potíže stoupat s batohem na zádech do kopce ve čtyřech kilometrech nadmořské výšky a přitom kouřit. Když se při finálním nočním výstupu krok za krokem šineme na vrchol Lenana Point a lapáme nemohoucně po dechu, Mohamed vedle nás vyklusává s rukama v kapsách a v koutku žmoulá hutnou cigaretu značky Sportsman, ze které mocně potahuje.
Nám, s hlavami a žaludky rozkomíhanými výškovou nemocí, se z toho chce zvracet. Zatímco pliveme krev, na chvostu skupiny z cigarety znuděně nasává i první nosič Mutahi, který nám jistí záda.
Vedle cigaret je nezbytným vybavením všech místních šerpů deštník. Má ho každý černoch, kterého při pětidenní cestě míjíme. Za sucha jej používají coby špacírku, za deště roztáhnou nad sebou. Horal vybavený v evropském outdoor shopu plném vychytávek kroutí hlavou, ale místním to bezchybně funguje.
Zatímco my dosahujeme promrzlého a zasněženého vrcholu nabuzení energetickými preparáty, vystrojení v technickém oblečení a ověšení další našlapanou výbavou, místním šéfům k tomu stačí deštník a cigáro.
Radost z pokoření hory si po třech a půl hodinách chůze, za kýčovitě okouzlujícího svítání, užíváme sami a privátně. Žádné další turistické skupiny nám nekazí pocit dobyvatelů, nikdo s námi neokupuje vrchol, na kterém svištící vítr stlačuje teplotu hluboko pod bod mrazu.
Nadupaní endorfiny zdviháme pěsti ve vítězném gestu a fotíme se s vrcholovou vlajkou. Foťák uvyklý rovníkovému klimatu zamrzá a odmítá fungovat. Mohamed přechází naše blbnutí se stoickým klidem, zalézá do závětří velkého kamene a zapaluje další cigaretu. Tento vrchol zdolal už nejméně čtyřistakrát, takže počká, až se bílí mzungu vyblbnou, a zase je spořádaně odvede dolů...
Copyright © 2008-2010
Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.
