magazín TRAVEL DIGEST (www.traveldigest.cz) Cestovatel a fotograf Jirka Kolbaba je ztělesněný optimismus. Když se rozmluví, což mu nedělá žádný problém, tryská z něj pozitivní energie proudem. Používá adjektiva jako krásný, úžasný, pozitivný, neskutečný, skvělý. Někomu může připadat jako naivní snílek plující si světem na růžovém obláčku. Především je to ale člověk, který si to, co dělá, umí stoprocentně vychutnat a užít. A po chvíli se přistihnete, že vás do svého nezlomného nadšení dokonale strhnul s sebou.
Kolik času strávíš každý rok na cestách?
Je to většinou šest až devět měsíců v roce a stále mne to tak naplňuje, že jsem těch posledních patnáct let vlastně v neustálé eufóri
. I když na druhou stranu se může zdát můj život z jistého úhlu pohledu dost nezodpovědný, protože doposud nedisponuji žádnými okázalými hmotnými statky, ačkoliv mi je přes padesát.
Pro začátek svého života "on the road” jsi měl slušné zázemí právě v penězích z podnikání. Může se stát profesionálním cestovatelem někdo, kdo žádné peníze nemá?
Myslím, že existují dvě cesty. Ta jedna vede vyloženě skrze peníze, protože pokud někdo může nadneseně řečeno mávat zlatou kartou, může si dnes také dovolit neuvěřitelné cestovatelské projekty. Ovšem cestování je hlavně v srdci, duši, myšlence a nápadu a v tahu a branku, jak se u nás říká. O penězích to není zdaleka tolik, jak si mnoho lidí myslí. Ani o bůhvíjaké znalosti cizích jazyků. Znám mnoho českých cestovatelů, kteří mají průměrný plat, neumí poskládat kloudnou anglickou větu a viděli půl světa. A mám zato, že s malým rozpočtem si cizí zemi užijete mnohem intenzivněji, protože se pohybujete mezi domorodci, nikoliv v uzavřené prostředí drahých resortů. Znám to z obou těchto rovin a obě dovedu pochopit, obě mají svoji legitimitu. Pro mě je cestování každý malý výlet do sousedovy zahrady, je to fenomén, filosofie, a nezáleží a tom, zda jsem v Rakousku nebo v Angole.
Kdy se z turisty stane cestovatel?
Masaryk kdysi řekl: "Nestačí, že skáčeme po světě, důležité je, jak v sobě zpracujeme, co nám cestování dává.” Všichni proslulí čeští cestovatelé jako Holub, Hanzelka, Zikmund, Stingl byli toho názoru, že cestovatel má být člověk, který nasaje informace a zkušenosti a umí je potom předat dál. Jestliže někdo jede s cestovní kanceláří jednou v rocek moři, je to určitě turista. Pokud někdo jednou ročně vyrazí na vlastní pěst na pár týdnů do ciziny a snaží se proniknout do původní kultury, sblížit se se zemí a s lidmi, tak je to cestovatel. Koneckonců vůbec nejde o pojmy, ať se každý nazývá, jak chce, to je jedno. Důležité je podle mě být se světem ve spojení a vyvážet části naší kultury ven, stejně jako vozit zpět části kultur cizích a o zážitky se podělit a tím pádem vzájemně inspirovat. A myslím, že není velkohubé říct, že my současní čeští cestovatelé navazujeme právě na ta velká jména minulosti.
Tobě ovšem imponují i cestovatelé z počátků objevitelských věků, třeba takový James Cook. Proč zrovna tento legendární mořeplavec?
Na jeho životě mě fascinuje fakt, že se z nízkých sociálních poměrů dostal nesmírně vysoko. Původně byl nevzdělaný a ve snaze vyšvihnout se výš sám studoval kartografii, mořeplavbu a další obory, musel se stát skvělým manažerem a pedagogem, a to se mu povedlo. A tento příběh má určitě návaznost i na dnešní dobu.
James Cook byl také humanista, choval se skvěle k nově získaným územím i své posádce. Byl to vlastně objevitel, nikoliv krvelačný dobyvatel, což je mi sympatické. Je pro mě velkým příkladem, jak se dá světem šetrně projet. Na druhé straně právě James Cook definitivně přerušil přirozený vývoj v mnoha oblastech světa tím, že je pro nás expanzivní Evropany objevil a zapsal do mapy.
Tvůj obraz světa, jak jej předáváš ve svých fotografiích, textech a přednáškách je veskrze pozitivní. Tedy odlišný třeba od priorit zpravodajských médií, které dělají hlavní události z válek, neštěstí, konfliktů, problémů. Neznalý divák z nich pak získává pocit, že svět za humny je místo záludné a nebezpečné. Právě cestování ho z toho podle mne může skvěle vyléčit...
Mě se třeba stovky rodičů ročně ptají na to, zda mají své dítě pustit na studia nebo za prací do zahraničí. Samozřejmě říkám ano. Dítě přece nesmí slyšet, že svět je o zabíjení, válkách, vraždách a terorismu. Svět je především o hezkých a pozitivních mezilidských vztazích, jakkoliv se samozřejmě někdy může něco nepříjemného stát.
Ovšem vztahy, které většinou prožívám na cestách, svou vřelostí zdaleka předčí to, co mezi sebou předvádíme my Evropané. Ve srovnání s tím, co v duchovním a sociálním rozměru cítí mnozí Asiaté, Afričané a ostrovní národy, jim leckdy nesaháme ani po kotníky.
Čím to podle tebe je?
My se na tyto národy někdy díváme trochu spatra a pejorativně, říkáme, že jsou to primitivové a divoši. Přitom v těchto částech světa najdete spoustu univerzitně vzdělaných lidí, což je samozřejmě jen způsob vzdělání, jak jej vnímáme my v západním světě. Oni se navíc v mnohem větším měřítku obohacují přírodou a prožitkem samotného života, mají například velmi vysoko a dokonale nastavené mravní hodnoty. Vychází to ze silných rodových a náboženských tradic, předávaných z generace na generaci, které se pořád respektují. To, co jsem prožil mezi nesčetnými hinduisty, buddhisty nebo muslimy, bych přál zažít každému Čechovi.
Velmi zásadní a odlišný od současné západní kultury je u těchto národů například obrovský důraz na rodinu a její soudržnost. Když jsem vyprávěl svým mladým kamarádům v Africe, že u nás dávají babičky vnukům peníze, nemohli tomu uvěřit. U nich je tomu přesně naopak.
Ano, tihle lidé kladou obrovský důraz na rodinu, přátelství, mají nezměrnou úctu k dětem, rodičům a předkům, kterou my naprosto nemáme. My bohužel v naší euroamerické kultuře naopak ctíme peníze, značky, pěkné věci. Ovšem zase si nedělejme úplné iluze. Když u nás ty pěkné věci chudí lidé třetího světa vidí, tak je samozřejmě také chtějí. A jsou lokality, kde člověka můžou pro hezkou košili i zabít. Ale ze svých zkušeností mohu říci, že za ta léta, která jsem strávil ve světě, jsem nikde nezažil tolik agrese, dramat a pocitu ohrožení jako třeba na dálnici mezi Prahou a Brnem. Takže já budu pořád o světě mluvit nadšeně, jakkoliv mohu někomu připadat naivní nebo nezajímavý. Krvavé příběhy prostě nevyprávím.
Ale pohybuješ se i v oblastech, kde probíhají nepokoje, kde lidé žijí pod hranicí chudoby, kde se děje spousta nepěkných věcí. Proč nevyfotíš žebráka, ale místo toho exponuješ za ranního světla baobab v poušti?
Každý si samozřejmě hledáme svůj pohled na život a tvůrčí pozici. Já nejezdím fotit žádné dramatické a sociální fotografie nebo obrazy utrpení, i když je pochopitelně na svých cestách často vidím. Ale rád bych přinášel o světě dobré a pozitivní informace, nechci nikoho světem strašit, mojí touhou je motivovat a inspirovat. Třeba v Bangladéši nebo Pákistánu jsem viděl tak silné obrazy, že mi z nich bylo smutno a draly se mi jako chlapovi slzy do očí, proto jsem je raději ani nevyfotil. Já jem třeba Bangladéš poznal jako nádhernou zemi s vstřícnými a milými lidmi, tak proč by měl být její obraz u nás jenom katastrofický, to je přece jenom jedna dílčí část celku. Dospěl jsem až k názoru, že příliš častým zveřejňováním zla jenom posouváme jeho přijatelnou hranici.
Kterou zemi bylo pro tebe nejtěžší navštívít, kde má i protřelý cestovatel problémy? Takovou velkou expediční výzvou je stále třeba Bhútán.
Zrovna v Bhútánu jsem ještě nebyl. Ne proto, že by to bylo nemožné, ale protože vstup do Bhútánu je skutečně omezen mnoha restrikcemi a cesta do této země je finančně velmi náročná, v řádu stovek dolarů denně, nelze se tu pohybovat bez průvodce a do některých oblastí turisté nemohou vůbec. Takže jsem si zatím volně a svobodně projel všechny okolní země a jsem naprosto spokojený.
Co je tedy momentálně tvoje největší výzva?
Pro mě je dlouhodobě číslo jedna určitě Antarktida, což je organizačně a finančně velmi náročný projekt. Mám také plán na několikaměsíční expediční cestu Pacifikem po stopách Jamese Cooka, rád bych vydal další knihy, kalendáře, dělal výstavy, a ve všem byl lepší a lepší.
Ovšem obecně je pro mě výzva každá nestandardní situace, kterou musím zvládnout, vyřešit a zůstat psychicky v pohodě. Například v ostrovním státečku Keribati mi na hranicích odmítli udělit vízum a místo toho mě zavřeli do temného vězení mezi kraby. Tam jsem trčel až do rána, kdy jsem byl deportován letadlem do Brisbane v Austrálii, tisíce kilometrů daleko, a nepomohlo žádné přesvědčování. To jsou ta dramata a nenadálé příhody, při kterých se cestovatelnesmí psychicky zhroutit. Já jsem se naučil si na cestách nikdy nezoufat, ať se stane cokoliv. A naopak jsem zažil mnoho cestovatelů, kteří se při větších problémech hned zbourají každé zdržení nebo komplikace je rozhodí.
Takže ti nedělá problémy nejíst, nespat, nemít při sobě vodu, čekat někde na konci světa dlouhé hodiny na spojení?
Když se to stane, nedá se nic dělat. Člověk se hlavně vždycky musí přizpůsobit rytmu země, ve které pobývá. Stalo se mi třeba, že jsem byl nucen čekat na vlak šedesát hodin. Tak jsem si prostě dřepnul mezi domorodce, nechal po sobě lozit mouchy a seděl tam odevzdaně celou dobu s nimi. Přece i takhle se dá výborně poznat jejich život.
Tento vyrovnaný životní postoj se určitě výborně hodí k zachování duševního klidu a nadhledu v hektické Evropě.
Musím říct, že v mládí jsem býval dost splašený, důsledně jsem bazíroval na maličkostech, býval jsem nervózní, což se naprosto změnilo s tím, že jsem začal cestovat a získal jsem myslím klid a nadhled. Kéž by to vydrželo do konce mého života. Když dnes vidím, jak se lidé pachtí, honí a nervují, vůbec nedokážu pochopit, proč to vlastně dělají, protože život je o něčem jiném. V tom se mi právě líbí mnozí domorodí obyvatelé, kteří se prostě natáhnou na kopci a zírají jen tak na horizont. Ne hodiny, ale dny. Snažím se vždycky tuhle atmosféru nasát, chovat se úplně stejně a myslím, že to má něco do sebe.
Neuraz se, je ti přes padesát, nemíváš už o sebe už někdy obavy? Vyžaduje už tvoje tělo určitý osobní komfort?
Děkuji svým rodičům, že mě na kariéru cestovatele dokonale geneticky vybavili, protože se naprosto bez potíží vyrovnávám s časovými i klimatickými změnami, stejně jako s nedostatkem jídla, vody nebo spánku. Jsou to někdy opravdu měsíce, že nevidím pořádnou postel a strašně se mi to líbí, protože to odporuje těm šablonám, ve kterých jsme často vychováváni. Maminky nás učí, že musíme mít denně teplé jídlo a osm hodin spánku, což organismu určitě prospívá. Ale na druhou stranu náš organismus zvládne takové věci, že si to ani neumíme představit. Když jsem vrchlově sportoval a poté dělal manažera mnoha extrémním sportovcům, tak jsem pochopil, s čím vším se naše tělo dokáže vyrovnat, a je to neuvěřitelné. Takže doufám, že vydržím do pozdního věku. Jak je čilý pan Zikmund, kterému bude příští rok devadesát, panu Stinglovi se blíží osmdesátka, můj táta má sedmdesát šest a stále spí pod širákem. Když slouží zdraví, může člověk dloho dělat neuvěřitelné věci. V sultanátu Omán jsem se třeba nedávno potápěl se sedmdesátiletou paní, která byla v třicetimetrové hloubce suverénnější než já.